Knížku Alexandry Berkové Banální příběh jsem si odnesla jako kořist z vyřazovací akce duchcovské knihovny.
Styl psaní téhle autorky je pro mě duševní ventil. Mluví mým jazykem, přemýšlí stejně a k závěrům dochází podobnými cestami. (Spíš přímo, než oklikami.) Takový zpola opuštěný ostrov, vrakoviště s hromadami pocitů, zážitků, jizev, pádů, kousanců, roztrhanejch snů, na kterém občas rozkvete ve své přenádherné skromnosti sedmikráska.
Máme hodně společného. Nebo jsme měly. (Alexandra zemřela v roce 2008.) S její maminkou, ušlapanou do sebe komunistickými zkurvenci, jako se ušlapává zelí v kamenným hrnci, aby moc nedejchalo, jsem pracovala dva roky v teplické redakci tehdejšího Týdeníku Směr.
Ale ke knize
V první moment mě zaskočila obálka, typická pro červený brak. Jenomže Berková nejde s červeným brakem dohromady, takže jsem po titulu sáhla. Další překvapení čekalo v první kapitole. Autorka učinila zadost potřebě představit jednoho z hlavních hrdinů, a mě vylekala. Rusko, Moldavané, Ukrajina, mafie, nelítost, nesoucit, zima v lidech, led v srdcích, bezvýchodno.
Trochu slon v porcelánu, než se našla. Než roztrhala další list? O čem to sakra mám číst…?
Od druhé kapitoly jsem už zavětřila známou vůni. Asi tak, jako když navedete čtenáře ke skoku do hluboké rokle, a nakonec je necháte jenom napospas vodopádu. Děj mě bez varování katapultoval do začátku jednadvacátého století, do jedné pražské ulice a domu.
Vodopád, kde to i přes tu a tam vystouplé šutry plynulo jak máslo v roztopené pánvi. Od druhé kapitoly jsem už dejchala vzduch na známým ostrově. Mrazení, hlazení, hloubka, samozřejmá, nesmlouvavá, na kost, kterou u jiných autorů nacházím tak zřídka.
Překvapila mě poznámka na přebalu, že kniha byla předlohou k filmu Zlatá brána. Neviděla jsem ho a z úcty k Saše Berkové ho ani nebudu vyhledávat. Trvám na tom, že film nikdy nezachytí myšlenkové nuance, které dodávají příběhu rytmus, šťávu a činí vyprávění tak poutavým a jedinečným.
Banální příběh o ženské. O jedné z mnoha. Tahle se dozví, že ten, co jí u oltáře sliboval svoje navždy, si po více než 20 letech našel jinou. Pro hrdinku začíná podivný tanec ode zdi ke zdi. Vztah k moldavskému schwarzarbeitrovi uvolní dosud střežené, nebo spíš dávno zapomenuté city. Otevře ale také svět špíny, zmaru a beznaděje, který zatím neznala.
Znáte to. Co tě nezabije…
Nic víc o ději, zvratech, ani endech psát nebudu. Jednoduše si tuhle knihu sežeňte. Krev na to, že ji zhltnete jako já za jeden, dva dny. A Saše posílám nahoru velké díky. Ani tentokrát nezklamala.
„Svět vezdejší tu není, abychom byli šťastní; je to cvičák, kde máme podat výkon.“ Alexandra Berková
