Titulek může být ledovec v moři na trase Titaniku nebo Mount Everest čnící v krajině. Může praštit čtenáře po frňáku, že bude ignorovat hlad i žízeň a hltat váš text jak Sahara kapky deště. Anebo to bude nuda, která strhne ke dnu nezájmu celý článek. (Rozumějte, nikdo si nepřečte ani tu skvělou úvodní větu, kterou jste smolili dvě hodiny.)
Záleží na tom, o čem píšete. V případě prodejního článku musíte titulek dosolit klíčovými slovy. To je bez diskuze. Pokud ale píšete třeba glosu nebo fejeton, pak se těmi slovy tak moc brzdit nemusíte.
K titulku můžete přistupovat s lehkostí tankové brigády, zapadlé někde v šumavských mokřinách, kde generálové oslavují, že přežili. Hlavní je ubrzdit v serpentýnách do klišé a v odbočkách k otřepaným frázím.
Nepodrobujte se duševnímu cévkování jenom proto, abyste byli ještě v normě. Naopak. Otevřete vrata pocitům i těm špatným vlastnostem, o kterých v životopisech zarytě mlčíte. Uvolněte se. (Bez ohledu na následky.)
Pamatujte si základní pravidlo: Titulek se nikdy nepíše první. Hezky si musí počkat, až se vyplkáte, vyprázdníte básnické střevo. Teprve pak, když text protáhnete korekturou a několikrát si ho přečtete, nastane jeho chvíle.
Dejte si pauzu. Ale jen takovou, aby dojmy úplně nevyčpěly. Někde v zásuvce mezi třetím okem a kořenem nosu vyhrabejte první pocity. Tři, čtyři, pět… Pojmenujte je.
Neděste se, když to bude mimo cibulák a zdánlivě o koze, přestože jste celou dobu psali o arabských plnokrevnících. Hoďte ta slova, která vás napadla na papírky. Kombinujte je, měňte pořadí.
Najděte k nim synonyma, když budou jalová a zvyšte kalibr, když budou měkká. Zkrátka si s nimi pohrajte. V okamžiku, kdy budete mít titulek už, už na jazyku, přidejte pižmo hlavního tématu, ať se smysl neodvalí daleko od stromu.
Pro inspiraci vkládám myšlenkovou magistrálu, kterou jsem dospěla k titulku Zastříhej ušima. Dílko graficky rozpačité, leč obsahově vypovídající a vytvořené s důvěrou ve vaši technickou i poetickou velkorysost. Tak ať se vám daří a z klávesnice kouří!
