Jak jsem pana Josefa Vinkláře nikdy moc nemusela, vyprávěním o svém životě a o lásce k divadlu mě nadchl. Jeho popis cesty dětstvím, dospíváním a životem na prknech, která znamenají víc než svět odkrývá a pro nás starší osvěžuje, spoustu vzpomínek, informací. O společenských náladách v různých etapách, kterými naše země prošla. S fotografickou přesností vykresluje dusno totalitní doby.
Přibližuje neustálý souboj lidí od kumštu v touze po otevřeném sdílení myšlenek velkých autorů s odporem a malostí dohlížitelů, kteří ve finále rozhodovali o míře škodlivosti toho kterého divadelního kusu. O tom, jestli se vůbec bude hrát.
Zrady, donášení. Na druhou stranu popisuje obrovskou soudružnost lidí, co se nenechali zlomit. Všechny vzpomínky jsou navíc kořeněné Vinklářovým nehraným respektem k člověku a nesmírnou láskou k divadlu.
Dozvěděla jsem se řadu zajímavých informací o Werichovi, Brodském, Voskovci, Menšíkovi a desítkách dalších hereckých osobností. O jejich často překvapivých trablech, zvycích, závislostech, přednostech, názorech. Získala jsem nové poznatky i o umělcích, se kterými se Vinklář přátelil, protože byl velkým sběratelem obrazů. Zrzavý, Komárek, Ronovský, Jíra, Bauch…
Musím vyzdvihnout a cením si Vinklářovy diskrétnosti, kdy řadu jmen ve spojitosti s některými příběhy jednoduše nenapsal, aby nikoho nekompromitoval. Jsem mu vděčná za možnost vnímat a blíž poznat atmosféru divadelního zákulisí. Zjistit, jak nelehké je herecké řemeslo.
Jak je nejisté. Nikdy nevíš, co přijde. Ani, co může přijít.
Děkuji za uvědomění si, že je nejprve třeba vyříznout srdce a položit ho na oltář divadelní scény.
Celé. Beze zbytku.
Jinak nemáš u divadla co dělat.
