Sousedka se na mě zlobí.
Bude to kvůli zástěně, kterou jsem rozdělila společný balkón na dva privátní balkóny. Vzpomínáte? Už jsem tady o tom psala. I když je sousedka hodná, sdílet s ní balkón je pro introverta horror.
Vydržela jsem to rok.
Rok jsme spolu na balkóně pily kafe, seděly, zdravily se při příchodu, při odchodu prohodily pár konverzačních štěků o počasí, o práci, abychom si ten vztah sousedský nepobryndaly. Jenomže, a to jsem minule nenapsala, jednou za týden, za čtrnáct dní k ní přicházejí pánské návštěvy. Možná kamarádi z mládí, co já vím. A tyhle návštěvy dost neomaleně okukují náš balkón. Některé dokonce celkem nezdvořile vyžadují moji pozornost. Nabízejí mi, abych se s nimi napila. A koledují si o malér.
Dala jsem si ale závazek, že nebudu jako asociál. Zdravila jsem, usmívala se, plkala. A sousedka se svými návštěvami se nějak plíživě stávala součástí našeho soukromí. Jako skříň v předsíni, kytka na okně v koupelně, jako křeslo pro Hugouše. Byla najednou zakomponovaná do místa, které je pro mě posvátným, kde se cítím v bezpečí, když si potřebuju od lidí odpočinout.
A to já potřebuju často.
Představy co by, kdyby
Začala jsem se děsit, že už jí nevyoperuju a že se nedej bože jednou objeví u nás doma. Tak jsem balkóny přepažila tak, aby na ten druhý nebylo vidět.
Dnes jsem za sousedku umyla chodbu. Má něco s kolenem a půjde na operaci. Moc toho nenachodí. Tajně jí nosím i noviny, aby nemusela dolů do schránky. Jednou mi nechala za dveřmi čokoládové pralinky. Šmírovala mě kukátkem. Když jsem si je nevzala, ptala se. Řekla jsem, že ty noviny jí nosí soused, tak by to bylo nefér. Já jen občas. (Opak je pravdou.) A pak jsem blekotala něco o tom, že stejně musím hubnout.
Usmála se. Rozpačitě. Pak už nikdy za dveřmi žádný dárek nenechala.
Dnes jsem umyla tu chodbu. Potkala mě s Hugem venku. Řekla tiše: To nemusíte, tu chodbu. A mně jí bylo najednou hrozně líto. Připadala jsem si jako největší parchant pod sluncem. Byla jsem schopná jí odpustit i ty vlezlý pánský návštěvy. I tu urputnou zvědavost. A celá situace mi najednou připadala strašná a komická zároveň.
Zjizvená flákota
Jak jí ale vysvětlit, že nepotřebuju, aby mi někdo projevoval vděk. Aby mi někdo neustále nakukoval do soukromí. Děkoval za věci, které by mezi lidmi měly být samozřejmé. A vysvětlovat všechno tohle v němčině?
Už jednou jsem to zpackala, když jsem zaměnila předložku a namísto Měla jsem o Vás strach, jsem jí německy řekla Měla jsem z vás strach. Legrační, ne? No, jí to tehdy moc komické nepřipadalo a já to dál raději neokecávala.
Nechala jsem to vyčpět. Vyčpělo. Znovu se na mě usmívala, zdravila.
Ne.
Takovému člověku nevysvětlíte, že jste tak zjizvená, že čím víc jsou lidi na vás hodní, tím víc vás zahánějí do kouta, kde potom vrčíte. „Nechoďte ke mně. Nepřibližujte se. Nemluvte na mě. Nic mi nedávejte, sakra. Nechtě mě na pokoji.“
Jak německému naturelu vysvětlíte, že jste příliš hodným lidem přestali věřit už kdysi dávno. Z důvodů, na které neradi vzpomínáte.
Cítíte ten pocitovej bordel? Nedá mi to, abych jí nepomohla. A na druhou stranu mě irituje ta její všímavost, vlezlost. Už slyším, jak křičíte: Megeru ti dát za sousedku! Nevíš, co máš!
Jasně.
Megery, to je prázdný kluziště. Megera by mi nemusela být za nic vděčná. Neusmívala by se a já bych si netrhala koutky v opětování úsměvu.
No, mám před sebou dlouhou cestu. Zpátky k lidem? Nebo někam hluboko k sobě? Tohle si budu muset vyřešit.
Jak to máte vy?
Jak moc věříte lidem, kteří jsou tak milí, že to z nich sálá na všechny světový strany. Věříte jim, nebo začnete být časem ve střehu? Ne proto, že vám něco špatného udělali. Ale třeba proto, že vás kdysi někdo takový bez varování pokousal.
Na těle i duši.
Někdy je to tak, že to, co chceme rozbít, se nerozbije.
A to, co rozbít nechceme, se rozsype na střepy.
