U nás se na Štědrý den nikdy na večeři nesešlo víc lidí než čtyři. Rodiče, brácha a já. Nikdo k nám na svátky nejezdil a my nejezdili nikam. Proč, to je dlouhá historie a dnes se mi ji nechce ventilovat. Na druhou stranu naše rodina Vánoce prožívala velmi intenzivně. Stejně, jako každoroční rituály, které předcházely Štědrému dni a které startovaly velkým úklidem. Fakt velkým.
Tanec s hadrem na 120 metrech čtverečných
Celý byt provoněla leštěnka na nábytek, ocet, petrolej a nějaké čarodějnické směsi, které maminka vyráběla proti skvrnám. I mě, nezletilé hádě, nutila do drbání parket, klepání koberců, velkých jako kráva, na malém klandru na dvoře a do mytí oken o rozměrech výlohy. Mívala jsem vztek, protože bráška byl jakékoliv práce ušetřen. S tím, že chlapi mají na starost jiné věci. Když jsem bouchala jak saze v komíně, mamka mě jemně upozornila, že ještě jednou uvidí moji nafouklou hubu a nepůjdu celý týden ven.
A tak jsme bok po boku lezly po bytě rozlohy císařského dvora, drbaly, cídily a leštily. Jediné, do čeho jsem se nesměla plést, byla revize skříní v dětském pokoji, prostoru za nimi a nekompromisní kontrola šuplíků našich nedobytných psacích stolů.
S totální likvidací nastaveného řádu v dětském pokoji, který byl pro mě a bráchu přístavištěm, kde jsme věděli o každé ulitě nebo rezavém řetězu na kolo a kde jsme po úklidu několik dní tápali jako ve tmě, běžela řada souběžných činností. Třeba pečení cukroví. Nebo také krmení toulavých koček.
Máminy kočky
Pokud některá z těch koček byla nemocná, končila v zimní zahradě, která se proměnila na polní lazaret. Maminka, amatérská veterinářka, tam kurýrovala zbídačená zvířata z infekcí, natržených uší nebo zlámaných nohou. Když otec prskal (a že to uměl ostře a hlasitě), že je to u nás jak v kočičinci, slibovala mamka, že hned po uzdravení pošle všechny kočky zpátky na ulici. Mimochodem, na tenhle slib později vždycky zapomněla.
Taky jsme byli s bratrem nuceni obcházet parky a plnit krmítka, která mamka před zimou rozvěsila po keřích. Když krmítka svojí tíhou lámala větve a už nebylo kam co nasypat, sbalila nás spolu s taškou ovoce, zrní, salátů a dalších laskomin a jeli jsme autobusem do dubského lesa. Tam jsme bohatě ověsili některý z nebohých jehličnatých stromků, který akční maminka pro daný rok pasovala na vánoční stromek pro zvířátka.
Taková zvláštní rodinka
Naše rodina nepatřila k idylickým, k takovým, které by se roztékaly úsměvem na rodinných fotografiích nebo na titulkách časopisů. Každý z nás byl trochu exot a občas docházelo k poměrně nepříjemnému tření hran. Když se naše stavy sešly v nesprávnou chvíli, zalezli jsme do pokojů a v celém bytě nastalo nepříjemné mrznoucí ticho.
Jenomže v adventu nikdy netrvalo dlouho. Štědrý večer byl na spadnutí a do všech příprav, do všech zastrčených koutů začala prosakovat vůně svátečního očekávání, tajemna, čas těšení se, čas ochutnávání, krádeží vanilkových rohlíčků a lineckých koleček, pátrání po schovaných dárcích… Zkrátka předvánoční mihožení, ve kterém jsme si odpouštěli téměř vše.
Odpouštěl dokonce i táta, který propadal pravidelně na pár dní trudomyslnosti, protože mu mamka vycídila jediný ostrov v bytě, který vlastnil. Trojúhelníkový konferenční stolek s popelníkem, krabičkou cigaret, lupou, brýlemi, s odkládací poličkou na noviny a na poznámkové bloky. Přestože byl stolek po zásahu naší pracovité maminky zbaven popela a „olepenin“ a vypadal jako nový, táta pokaždé tvrdil, že mu mamka „zase“ něco omylem vyhodila. Něco děsně důležitého, co je teď, po tom blbém úklidovém cirkuse, navždy fuč.
Oheň a voda
Pak ještě dodal větu, za kterou ho maminka peskovala, kterou jsme ale my děti už dávno nevnímaly, protože ji říkal denně několikrát. A sice, že se na všechno může vysrat. Což mě s odstupem času donutilo přemýšlet nad tím, jak se ti dva vlastně dali dohromady. Maminka nikdy nepoužila vulgární výraz, žádné sprosté slovo. Mluvila tak spisovně, že když jsme ji chtěli s bratrem potrestat, (třeba za to, že nám dala zaracha), řekli jsme třeba „mejdlo“ místo mýdla nebo „volej“ místo oleje. Maminka pokaždé zbělela v tváři a rychle se otočila, abychom neviděli, že má na kahánku. Až nám pak bylo líto, že jsme byli tak příšerně krutí.
Zdobení stromku na Štědrý den byla naše práce. Moje a bráchy. Tedy sourozeneckého dua, kde stačilo špatně zvolené slovo a už jsme byli v sobě. Když se do toho připletly i kočky, které se po vykurýrování maminkou u nás natrvalo zabydlely, přecházelo nevinné zavěšování kouliček a figurek na háčky v masakr a pod stromkem se tvořil nepřehlédnutelný koberec z barevných střepů. Kolik toho rozbily kočky a kolik my s bratrem, už dnes těžko někdo spočítá. Mamka trpělivě tu spoušť uklidila, nahnala nás do vany, připravila čisté oblečení a my se chystali k večeru.
Štědrý večer. Voňavý, načinčaný, tak, jak to uměla jen maminka. Byt provoněla rybí polévka, cukroví, vánočka, jakou už nikdy v životě neochutnám a doutnající františek na malém kameninovém talířku. Rozezněly se koledy ze starého gramofonu na kliku a poblikávající světla svíček zjemnila všechny ostré hrany. Bylo sametově, teplo, bezpečně, jak dokázalo být jenom u nás doma. A když jsme se všichni posadili ke stolu, kde pod každým talířem ležela šupina z kapra, popřáli si krásné svátky a pustili se do všech maminčiných dobrot, nebylo na celém širém světě nic většího a úžasnějšího, než naše malá famílie.…
