Jsem nevděčnej parchant. Dva dny jsem se nemohla hýbat. Frajeřinky s otevřenými okny v autě. Chození naboso na balkón. (Posiluju imunitu.) Při mínus 2 stupních v tričku s Hugem vyčůrat. (Těch pár minut mě nezabije…)
Ale jo. Málem. Už to holt není, co to bývalo.
Zkrátka
Ve středu jsem z postele lezla jako žába, co se nešťastnou náhodou přimotala do lisu na víno. Ponožky i spoďáry mi musel natáhnout Méďa. Nemohla jsem se ohnout. Nechtějte popisovat ty pocity.
– Nečum mi na nohy.
– A jak tě mám poklade obléct?
– Zavři oči, do prdele…
Jo, když je mi mizerně, bývám roztomilá. Méďu jsem z koupelny vyhodila. Když jsem lezla do kalhot, střihla jsem několik komediálních scén. Kam se sere Chaplin. Dvakrát jsem upadla na hubu ve stoji spatném. Jednou jsem se zachytila nohavicí zástěny u sprchy a pak se nemohla vyklínit. Každý pohyb neuvěřitelně bolel. Centimetr po centimetru jsem vysouvala nohu ze zasranýho plechu, pod který se dostal kus nohavice.
120x jsem řekla Kurva! 80x jsem zasyčela směrem k zástěně Ty svině jedna! Obléct kalhoty mi trvalo rovných 28 minut. Do kuchyně, kde na mě čekalo kafe a nervózní Méďa, jsem vstoupila s krví na frňáku, vítězným pohledem a oblečená. Krokem, za který by se nemusel stydět ožralý Quasimodo.
Asi tak
Být odkázaný na něčí pomoc je hodně velký průser. Když nám momentálně nic není, jen zřídka oceníme, co eigentlich máme. Fňukáme, co všechno nám chybí ke štěstí. A přitom nevíme, kolik nám ho ten nahoře naděluje už jen tím, že se můžeme sami obléknout.
