Jezdili jsme výtahem
2. března 2024
na střechu Concordie,
kde ptáci zvraceli
zbytky nočních kořistí.
Stačily nám
dvě rány
do plechových dveří
pro vstup do ráje.
Naše hřiště,
s hlavou v azúru,
za rozpáleným zábradlím,
přes které
už jedině napořád.
Zvrácená dimenze,
kde Zuzana
marně přemýšlela,
na co je bejsbolka.
Taky cudně
odvracela hlavu,
když kluci močili
na plechovou krytinu
a ty potůčky syčely
jak vlasy Medúzy.
Chodby
a průchody
a dvory
a trolejbus do Řetenic,
až na konečnou,
kde jsme občas přespali
ve sklepě paneláku.
Nikdo za nás nic nevyžral.
Nikdy jsme nedostali nic
za úsměv.
Po krk v průserech,
zamilovaní až pod obočí,
s hercnou dokořán
jak vrata od stodoly.
Takovej divnej čas.
V jiným těle,
s jinou duší,
jako kdybychom
sami sebe pohřbili
někde mimo cest.
Včera jsem jela
kolem Concordie
a v krku knedlík
jako kráva,
jako míček
na bejsbol.
Vybočuju
9. února 2024
z normálu,
z představ,
z řečí, vzpomínek
i z řady.
Jsem pastvou
pro tvý ruce
oči, prsty,
dech a rty.
Nezřídka
spasená
až ke kořenům.
Vlčí smečka
souboj s tebou
už vzdala
a z jejího vůdce
se stala kořist.
Vzpoura
ukřižovaná
na ruském kole
a sebevědomí
zastrčené
v horním šuplíku
nočního stolku.
Blíží se večer.
Čas,
kdy v téhle
podivné krajině
nelásky, smutku,
předstírání,
hořkého veselí
a maškar,
vyhánějí bačové
svá stáda
na pastvu.
Rodinné fotky,
3. února 2024
obézní štěstím
na splátky
se slušným úrokem.
Z nebe prší
mrtvé volavky
zažraných vzpomínek.
Už jsem zase
v obraze.
Vzkazy nahodilostí
20. leden 2024
vepsané do sněhu.
Stínohra edituje
slovosled a rytmus.
Na dvoře hoří stará jabloň.
Podlehla pábení
poledních paprsků
a nic nechce
vzít zpátky.
Stále mi nevěříš,
že se jaro vrátí.
…
Někdy slova balancují
15. ledna 2024
nad strží pocitů,
nad lány notových osnov
z blešáku za pár šupů.
Černý kouty
a myšlenky,
(dnes mimořádně)
kam se podíváš.
Stopy vedou
k ostrovům
plných banalit
s velkými
zadnicemi
a už se
nenarvou zpátky.
Tančím a vřískám
jak šílená:
Ještě,
že tě mám.
Ještě,
že tě mám.
…
Nepatřičné pocity.
28.12.2023
Trochu ouzké
prdelatému
konci roku.
Nekorektní čas.
Má?
Ne.
Nemá na výběr.
Nastavené mantinely
stružkou emocí
nepoboříš.
Rozkrojená jablka
26.12. 2023
hvězdy a kříže,
skořápky odrazily
od stěn plechové mísy.
Nejspíš někam daleko
do vánočních krajin.
V televizi jedou
pohádky o darech,
usebrání,
o dobru a zlu,
o lásce k životu,
o milencích,
o světě fantazie
a dobrých konců.
Dojetí dojí slzy
v těžkém kalibru
a všichni
se mají tak nějak
víc rádi
než jindy.
Nahoře roztrhli peřiny.
Chumelí,
rtuť pod nulou.
Mráz tančí
kolem plotů,
po keřích,
v korunách buků
i na prádelní šňůře.
Březí fena
bolavá chladem
a lidskou lhostejností,
zapomenutá včera
u silnice,
(kdo by jí živil)
sleduje z dálky město
plné tepla
a okázalé lásky.
Než padne tma,
zamíří k lesu,
aby tam pod keřem,
navzdory všemu,
přivedla na svět
své děti.
Čmárám
11.12. 2023
do tagesbuchu
stoky myšlenek.
List za listem.
Dávám si záležet
na interpunkci
stylu a titulcích:
Myslivci požili a ožili.
S puškou na rameni
kráčí vstříc vlastnímu egu.
V tiráži obrázek
vyrovnaných kusů
černé zvěře,
zajíců a vysoké
v jedné řadě.
Sem tam
kapky krve
na bílém sněhu
namísto podpisu
šíleného editora.
(Co bys chtěla po lidech.)
Paměť popsaná
Vánoce na krku,
markety plní
na dvě stě procent,
reklamy dotují
obývací pokoje
štěstím a láskou
a na každém rohu
září stromeček.
Jako stopa
(Bohumil Kudrhalt 2.2.1932-25.11.1991) 25.11. 2023
v čerstvě napadaném sněhu.
Křik, který přeřve ticho.
Rytmus ničeho,
k ničemu
o ničem,
bez významu,
tak významně
všudypřítomné
NIC.
Prázdno,
kdy nevidíš
nad hladinu,
ani pod sebe
a jen lapáš
po dechu.
Soucitný pohledy,
železo o železo,
do spánků,
pod žebra,
roztavené konce
do čerstvých ran.
Už jsem vybrečela duši,
tati.
V prvních vločkách
tě znovu
potkávám.
Do samoty
19. 11. 2023
zakuklená,
ostražitá
a provokativně vláčná.
Dnes se nebe
osypalo obrazy
někde ode dna
mých radostí.
Vztyčila jsem smutek
na obranu
a trochu
pro plezír
a celý den
ho splavuju
po řece
z koutků očí.
Nejsou slova.
Už ani na zátop.
Došla.
Některá pošla
pod skořápkou ulit.
Jiná zmizela
do poslední spojky.
Infekce uvnitř
jako slepá bába na hřbitově
s roztřesenou baterkou,
přes všechny kříže
i vzpomínky
do mě vyžrala
brázdy.
Paměť v nich
rozostřuje obrazy,
i rámy.
