Stěhuju se. To už víte.
Přiznávám, že vydržet na jednom místě celý život je pro mě děsivá představa. Moje děti už tenhle stěhovavý pud berou s rezervou a říkají mi Nomáde. Tvrdila jsem vám, že se stěhuju po dvanácté nebo po třinácté. Teď jsem to počítala a když vezmu stěhování sakum prdum, včetně toho, když jsem v 19 letech vylétla z hnízda, tak to bude po osmnácté.
Nojo…
Řada z vás psala, že celý život žijete na jednom místě. Maximálně jste se stěhovali jednou nebo dvakrát. A nesporně vám sloužím jako příklad exemplárního šílence, kterého by společnost měla raději izolovat. Mí rodiče žili celý život ve stejném bytě. Až po smrti tatínka se mamka stěhovala do menšího. Brácha je celý život, kromě dětství, v jednom bytě.
Fakt nevím. Po kom to mám.
Vím ale, že nejšťastnější bych byla v nějakém obytňáku, se kterým bych mohla jezdit z místa na místo a nikde dlouho nekotvit. Poslední naše stěhování už mělo být vlastně naposledy. To, že zase roztahuju křídla, odstartovaly události na straně manželových rodičů. Takže v tomhle případě to tak úplně nepadá na moji hlavu.
Teď jsem připravovala prázdné krabice a napadlo mě, jak je dobré občas vědět, že se ti život vejde do několika kartonových krabic, přelepených páskou. Mimochodem, myslíte si, že to, co člověk s sebou táhne, je o tom, čím je?
Ne.
Ty věci jsou jen věci. To všichni víme. Jenomže. Tak nějak pořád omlouvám všechno, co vezmu do ruky jenom při stěhování. Neumím se toho zbavit. Jsou to nosiče vzpomínek, pocitů, které něco znamenaly, otisky, které mi připomínají, kudy jsem šla. No a pak jsou samozřejmě věci, který dělají život jednodušším. Jako je třeba pračka, lednice lžíce na polévku, ponožky, spoďáry a tak. A nemyslete si, pokaždé spoustu i z těch potřebných věcí odsoudím k vyhození.
Další cestu absolvuju s hlavou vztyčenou a bez nich.
A nebolí to.
Teď jsem například zjistila, že ve sklepě zůstaly nevybalený pytle s látkami (jsem šicí maniak) ještě z předešlého stěhování. Nikdo je těch pár let nepostrádal. Nikdo je nepotřeboval, ale stěhovaly se s námi. Čekaly, až si na ně vzpomenu. A já si teď vzpomněla. Ve středu jsem je nelítostně naházela synovi do auta, který je odvezl do sběrného dvora.
No, nelítostně…
Prosila jsem ho, ať mě při nakládání hlídá. Ať mi nedovolí ty pytle otevřít a hrabat se v nich. Protože bych určitě objevila něco, co nutně potřebuju a z pěti pytlů bych odlifrovala maximálně dva.
Stěhovat se, fakt není jednoduchý. Na přestěhování si pozvete firmu. Chlapíci odtahají věci, které jim připravíte a nastěhují je do nového bytu. To by ještě šlo. Nejhorší je rozhodnout, které z věcí už nebudete potřebovat. Jak to sakra můžete dopředu vědět?
Být to na mým chlapovi, tak jedeme se dvěma kufry, nějakým nábytkem, s tou lednicí a pračkou. Být to na něm, neměla bych dnes v ložnici citadelu z desítek krabic, čnící hrdě až ke stropu. No, ona zhruba polovina je nakrmená knihami, to zase bacha. A jestli vás teď napadlo to, co napadlo mě, máte pravdu.
Chlapíci od stěhovací firmy budou nesporně vřískat radostí. Budou mě milovat a budou na mě dlouho vzpomínat. Zejména při stěhování těch krabic s knihami. Jsou fakt těžký jako svině. I když jsem v sobě tentokrát něco zlomila a několika knih se zbavila. (Asi deseti z pár set.) Teď se hrozím, že přijde chvíle, kdy budu některou z těch odsouzených knih potřebovat. Chvíle, kdy se pro tu ztrátu prokleju do pátýho kolene a hadrovou panenku s nášivkou Ilona na prsou propíchám velkými krejčovskými špendlíky.
Asi tak.
Tentokrát to ještě dám. Už to ale vážně bude naposledy.
