Naši nikdy neměli auto. Dvě partaje pod námi ano. Starý pan profesor, který obýval komůrku u půdy, s balkónem přes celou její šířku, zato neměl ani řidičák. Stejně jako Hájkovi z přízemí.
Maminka autům moc neholdovala. Milovala cestování vlakem. V neděli ráno obula turistické boty, sportovní triko, do tašky nastrkala řízky s chleby, velkou konev čaje a
nějakou tatranku, kdybychom měli na něco chuť. Zkontrolovala obuv a oblečení dalších členů výpravy, (mě a bráchy) a mohlo se jet.
Když bylo před výplatou, namazala maminka kopec plátků veky máslem, slepila je po dvojicích, hodila do tašky, přidala velkou konev čaje a pár slepených plátků veky pomazala domácí marmeládou, kdybychom měli na něco chuť.
Vyráželi jsme vláčkem do Mikulova, na Moldavu nebo do Nového Města. Táta s námi nejezdil. Užíval si klid. Luštil křížovky, čistil andulky nebo se věnoval rybičkám. Prohlašoval, že nebude lítat po horách jako kašpar, když se nalítá za celý týden v práci. Nezapomněl při pohledu na svoji ženu poznamenat něco o vrtuli v zadku, zapálil si a čekal, až vypadneme.
Na nádraží v horách mamka vytáhla mapu, nasadila brýle a vydali jsme se za značkou, kterou do mapy zakreslila. Jednou směrem k vyhlídce, jindy k louce nad údolím, do lesa k potoku, zkrátka k místům, která byla vzdálená tak akorát, aby prověřila naši fyzičku a taková, která jsme neznali. V cíli rozprostřela deku, vyndala okurky a rajčata od tety Trúdy, řízky, nebo veky.
Pak vzala knížku, časopis případně pletení, nezapomněla nás upozornit, abychom si nehráli moc daleko a už vůbec ne s hady, nebo s neznámými pocestnými a my s bráchou se vrhli vstříc dobrodružství.
Vlakem jsme jezdívali i na dovolené. Víkendových cest do Krušných hor, na Moldavu nebo Mikulov postupně ubývalo. S bráchou jsme dorůstali do telecích let, pořídili si špinavý, otřepaný žracáky, bágly, čutory, křusky a každý začal vyrážet se svoji bandou na čundry. Vlakem, jak jinak.
Svéhlavá maminka pak nutila otce, který o horách nechtěl ani slyšet, trávit neděle na hradech, zámcích, u příbuzných v Děčíně, v Hodoníně, Kadani nebo ve Žlebu. Otec se pokaždé vracel z cest velmi nervózní a prohlašoval, že má zadek jako prejt a už ho do vlaku naše matka nikdy nedostane.
Dostala.
Později, když jsme s bratrem vylétli z hnízda, vyráželi naši vlakem dokonce do ciziny. Maminka byla akční žena. Železnici milovala. Byla to láska, kterou její dobrodružné srdce nikdy nepustilo k vodě. Vášeň, kterou neschováte. Stačilo, aby se někde z hor ozvalo zahoukání vlaku…
Shrnuto.
Jen tak.
Myšlenky po včerejším loučení v Dubí.
S vlaky, které na boku s logem ČD jezdily na trase Most-Moldava.
Jasně, nahradí je jiný dopravce.
Na Moldavu se bude po železnici jezdit dál.
