Jak na tvůrčí psaní
Když píšete kámošce, pište, jak chcete.
Když je to na úřad, trochu brzděte.
Vedoucímu stavebního odboru je dětinské a nevhodné napsat: Koukej zvednout zadek ze židle a začni něco dělat! Vlastně to nemůžete napsat žádnému vedoucímu, ani nikomu, koho dobře znáte. Ale to je na dlouho a na docela jiné téma. O tom jindy.
Pojďme se bavit o psaní
O stopě na papíře, která nese příběh, emoce, vášně nebo kopec srandy.
Když vás políbí stárnoucí a někdy i přiopilá múza na čelo, asi nebudete řešit, jestli si nespletla století a vás se Shakespearem. Popadnete klávesnici a začnete do ní zběsile bušit. Cucflek od múzy zavazuje. Víte, že z vašeho pera musí vyjít minimálně bestseller. (Sakra, když ne bestseller, tak alespoň něco, co se bude skvěle číst a půjde na dračku.)
Nedělejte při psaní chyby
Dostala jsem ke konzultaci dva rukopisy. Období Vánoc občas vyvolává výčitku, že pod stromečkem neleží právě vaše kniha. Proto se v tomto období psavci vrhají intenzivněji do tvorby. (Holt bude bestseller ležet pod stromkem příští Vánoce, no…)
Náladu mi pokazil hned první rukopis. Teď mám obavu otevřít druhý. První rukopis má zásadní vadu – neskutečně dlouhá souvětí. Rozkošatělá, popisná do nadbytečných detailů, které k dobrému pocitu z četby nepřispějí, spíš čtenáře utahají. Na začátku čtení se musíte pořádně nadechnout, aby vám na konci ještě stačil dech. A když dočtete, zjistíte, že jste přes krkolomná pohoří vedlejších vět poztráceli smysl obsahu i všechny souvislosti.
Jak tedy nepsat
„V kuchyňském okně, kde je v každém z jeho rohů napnutá pavučina jako stráž světla, popraskaly skleněné výplně, které se samy vysklily, mnohdy z důvodu mrazu, jindy snad smutkem, který vane zvenčí, rosí okna, po kterých kanou dlouhé stopy slz, co pomalu a neodvratně narušují dřevěný rám oken, a ten pak v tikotu času chátrá a vysílá do dálky signály prázdna….“
Nářez, co?
Nepoužila jsem originál souvětí autora. Přispěl můj momentální tvůrčí přetlak. Ovšem ke zmíněnému rukopisu sedne jak poklop na chemické WC malé chatky v zahradní kolonii za městem. (Taky se umím rozvášnit.)
Nic proti souvětím. A už vůbec nic proti popisnosti, pokud má smysl a dokáže čtenáře vcucnout do odpovídající krajiny fantazie. Jenomže! Kniha se musí v první řadě dobře číst. Jinak u druhé stránky začne čtenář klimbat, dá si šlofíka, půjde si uvařit kafe a další den tu uspávačku hadů raději ani neotevře.
Tvůrčí psaní chce své
Princip dobrého psaní je stejně prostý jako smysl čapího hnízda. Neboť ono bývá stavěno proto, aby v něm dospělí čápi vyvedli své mladé. Nic víc, nic míň. I kdyby fantazie na koze rajtovala.
Nebojte, vyvedu vás z toho bludiště. Řešení pro přitažlivé texty, jak jsem ostatně naznačila, je prosté. Jsou to kratší, dynamické věty. Raději než čárku, bouchnete tečku. Prostřednictvím kratších vět snáze vyvoláte napětí. Dodáte textu spád i potřebný rytmus.
Souvětí, které jsem dala jako příklad, by rozdrobené do vět a protáhnuté korekturou, mohlo vypadat nějak podobně:
„V kuchyňském okně je v každém z rohů napnutá pavučina jako stráž světla. Výplně popraskaly. Plíživý mráz i smutek, co vane zvenčí, rosí zbylá skla. Táhnou se po nich dlouhé stopy slz k dřevěnému rámu. Ten pomalu chátrá a do tmy vysílá signály prázdna.“
Pokud tedy i na vás padne splín z toho, že se pod vánočním stromkem letos neobjeví váš bestseller, pište. Začněte třeba hned. Jen to psaní netáhněte jako po sirupu, ale dejte tomu pořádnou kadenci. Třeba podobnout té, kterou naznačil poručík Troník v Černých baronech: Ta-ta-ta-ta-ta-
