Milá Sally…
Píšete mi: Co se děje. Nikde nic a nikdo a klid jako před bouří. Jestli se máte bát, že Dezert skončil. Měsíc pomalu nic. Ani čárka, safra…
Moji milí, dělo se stěhování. Velké a téměř fatální. Našla jsem ráj na zemi. Nastoupila na palubu, zahleděla se do dálky jako kdysi Kolumbus, zvážila všechna přemnožená PRO a prostřílená PROTI a dala pokyn k vyplutí.
Dělám to tak. Je to moje tradice. Nezapíše se do dějin a mé děti ji cynicky označují za nomádská tažení, ale je moje. Stěhuju se plus mínus jednou za 2-5 let. Tentokrát to bylo po čtrnácté a vzhledem k místu, které pro mě objevil Méďa (můj muž), doufám, že už naposledy. Mám neposednou duši. Když někde uvízne delší dobu, začne se vrtět, otravovat, vymýšlet hovadiny, ozbrojovat se depkou, fňukat, jaká je to nuda a atakuje můj vrozený stoický klid. Tady snad najde, co stále hledala.
Celý článek najdete TADY.
