Ptáci roztáhnou křídla a letí.
My se přemisťujeme. Obtěžkaní minulostí, vzpomínkami a krabicemi věcí. Těch důležitých i těch, o kterých si myslíme, že jsou důležité. Taháme je z místa na místo, aniž bychom některé někdy potřebovali. Pro své marnotratné já, které by se zbláznilo, kdybychom vyhodili první milostný dopis, všechny ty notesy s bláboly, nebo rozbitý obrázek po mámě.
Ptáci vzlétnou a letí.
Netáhnou je k zemi vazby, smlouvy, sliby, a především, žádné věci. My se stěhujeme. Těžkopádně. Jako pancéřový vůz po válečné linii. Unavení, ubití přípravami, balením a majglajzem v hlavě. Tohle jo – tohle ne, anebo raději taky jo? Z posledních sil si slibujeme, že bude líp.
Tak. Za odměnu. Když už…
Ptáci na tyhle kraviny serou. Pěkně z vysoka.
Vzlétnou a užívají si let…
